Blog

výběr kategorie
Jaké PC hry jsou fajn
Radim, 11. březen 2007, 19:34
Kategorie: Tipy & Testy

Z her, které jsem měl tu čest důkladně si osahat, považuji za výborné tyto: Mafie, The Sims 2, XIII, Microsoft Flight Simulator, Far Cry, Painkiller, Call of Duty, Doom 3.. Žádnou z nich bych se nebál doporučit.

Když začnu odzadu, předností hry Doom 3 je vynikající hororová atmosféra. Děj se odehrává v budoucnosti na kolonizované planetě Mars. Jste posila základny, voják kosmickou lodí právě dopravený do prostředí šera ocelových chodeb a temných koutů. Poté, co projdete seznamovacím levelem, však nastane šrumec – na planetě je střežená brána pekel, která se vlivem nehody otevře dokořán… Vašim nejlepším přítelem se stane baterka, bez ní byste totiž po většinu času neviděli ani špičku svého nosu. S nevelkým kuželem světla elektrické svítilny slábnoucím v nevelké dálce je trochu lépe. Když z temnoty vyskočí některý nechuťák, máte co dělat, abyste vmžiku baterku vyměnili za zbraň a v temnotě se do něčeho trefili. Je docela možné nadskočením z leknutí zničit židli. Za kterým rohem další nechuťák asi tak čeká? Tam ve tmě napravo, anebo…?

Call of Duty – nástupce slavné hry Medal of Honor – Allied Assault, kterou neuvádím, protože grafika už je přece jen poněkud jinde, je výtečná válečná first-person akce, jak jinak, začleněná do prostředí 2. světové války. Postupem času v levelech vystřídáte postavu Američana, Angličana i Sovětského vojáka – a zejména bitva u Stalingradu je výtečným nářezem. Jaké troškaření, dostanete se až do Berlína a jestliže budete pořádně střílet okolo sebe, dobudete Raichstag. Hra není postavena na taktizování ani na logických úkolech, důležité je často mačkat levé tlačítko myši a hojně sbírat zbraně i střelivo. Důstojný multiplayer potěší každého příznivce LAN soubojů. Mnohokrát jsme se v Call of Duty navzájem se synem nadšeně postříleli.

Velmi příjemným překvapením pro mne byla polská hra Painkiller. Šlo o jedinou hru, kdy mne ke koupi zlákalo demo stažené z internetu. Samotná hra byla zlevněná na necelé tři stovky, což je pro mne vzhledem k její kvalitě zcela nepochopitelné, ale tím lépe pro zájemce.. V úvodním filmu hned na začátku krapet překvapivě zahynete při autonehodě. Co teď? Dostanete se do podivného světa mezi nebem a peklem, kde se o vaši duši a zřejmě v jistém smyslu i o tělo, budou pokušet démoni a různí jiní ne moc pěkní netvoři a potvoři. Nejvíce ze všeho se nabízí termín očistec, ale kdo ví. Průvodkyní, objasňující vám mezi levely vaše nové postavení, bude Eva. Ano – přesně TA Eva, ovšem bez Adama. V pouhé roušce okolo boků jí to nebezpečně sluší, jenže co s tím, za těchto nepříznivých okolností, že ano.. Eva vám se smyslně vlnícími se boky vysvětlí, že démoni pekelní se chystají z onoho světa vrhnout se přes tento svět na tamten svět a vy jste přesně tím, kdo by mohl spasit lidstvo a sám dojít klidu. Máte plno keců, dvakrát se vám do toho nechce, taky jste krapet mimo po té autonehodě, ale když ona Eva tak pěkně kouká… Každopádně jde o svět, či spíše podsvětí, temný, plný vzdáleného vytí a jiných znepokojivých zvuků. Naprosto úchvatná je grafika. Katedrála, divadlo, orientální mešita, podivná krajina plná bizarních skalisek a neméně šílených staveb na nich.. Podle okolností se stavby v různých levelech pomalu odhalují z temnoty, anebo se naopak v jasu dne naplno pyšní majestátností, pestrostí a architektonickou dokonalostí. Jedná se o velmi morbidní svět, mnohdy až s prvky pořádně černého humoru. V blázinci tak zombie duševně chorých lezou po stropě – normální mrtvolu by to nenapadlo, kati obrovskou dvoubřitou sekerou vztekle naporcují svého padlého kolegu, překáží-li jim v postupu za vaší kůží a stejně tak, jestliže se zmateně motá v cestě jednomu potvorákovi potvorák jiný, tento ho bez mrknutí oka sám od sebe vmžiku zlikviduje, aby mu nezacláněl. V datadisku je zábavní park, v němž střílíte petrobarevné, ale docela nepříjemné klauny, míjíte kolotoč s elektrickými křesly namísto obyčejných sedaček, přičemž jedno na vrcholu povedeného kolotoče slouží jako poutač pro šťastné návštěvníky a v něm se v křečích zmítá jakási postava. Jiný kolotoč je vybaven rozřezanými koníky, auty a jinými klasickými proprietami. Proč rozřezanými je jasné jakmile pozvednete zrak o něco výše. Nad nimi totiž visí kotouče cirkulárek a co tam dělají je sice otázkou, leč odpověď se přece o kousek níž sama nabízí.. V posledním levelu tak zcela neplatí fyzikální zákony, až jsem chvíli nedůvěřivě přemýšlel, zda si moje přetaktovaná grafika nevymýšlí podivně dokonalé artefakty.. Zkrátka tak morbidní svět jsem ještě v žádné hře neviděl. Mně osobně se nejvíc zamlouvaly středověké levely a ohromně jsem si oblíbil sestřelování letících čarodejnic kůlometem (- nikoliv kulometem), což není nic moc jednoduchého. Zcela zvláštní kapitolou je pak herní fyzika. Těla nepřátel totiž naprosto věrně reagují na okolní vlivy. Při zásahu kůlem se nepřítel prostě nerosprskne jako v jiných hrách, ale je kůlem probodnut a energií střely sražen dozadu, přičemž bezvládně rozhodí končetiny, zasáhne-li střela tělo mimo střed, otočí se zasažený okolo své osy před tím než vláčně padne k zemi. Rovněž polozetlelí oběšenci se až nepříjemně věrně rozhoupají, dojde-li k zásahu. Nepřátel je zde velké množství a mnoho druhů. Na některé víc platí to, na jiné zas ono. Každý z pěti levelů, sestávajících z řady podúrovní, pak na konci završí boj s pořádným démonem a zde už většinou pouhé drcení spouště nepostačí. Jedinou nehezkou věcí je, že pro hru v LAN síti potřebujete dvě licenční čísla. Koupit si totéž dvakrát, to by mě fakt navzdory příznivé ceně ani nenapadlo..

Far Cry je opět střílečkou z pohledu první osoby, tentokrát bez mystiky v „realistickém“ boji jednoho proti všem. Velmi zajímavé je prostředí, ve kterém se děj typické akce odehrává. Jedná se o nádherně zpracovaný tropický ostrov, kde je potěšením stát v písku na pláži a pozorovat příboj.. Lenka se vyjádřila, že by se vybodla na střílení a klidně by se tam jen tak poflakovala, protože v rámci ostrova máte naprostou volnost pohybu a opravdu je na co se dívat. Grafické zpracování jednoduše nádherné a mne jen mrzí, že si prostředí vzhledem k postaršímu hardwaru nemůžu vychutnat ve vysokém rozlišení a v plných detailech i funkcích. Škoda. Jste Jack Carver, chlápek, kterého bazukou sestřelili z výletní jachty, což ho pochopitelně docela namíchlo. A tak pobíháte v havajské košili po tropickém ostrově a čelíte tlupě hrdlořezů mající za úkol bránit výzkumy jakéhosi tuze schopného, avšak zřejmě dost ujetého vědce, jehož cílem je mimo civilizaci v biolaboratoři nerušeně tvořit napůl zvířecí a napůl lidské chiméry, jež by jednou bylo možno využít v boji. Uměle stvořené bytosti jsou nadány obdivuhodnou mrštností, nadlidskou silou, inteligencí asi tak na úrovni současného amerického prezidenta (t. č. George W. Bush mladší) a asi tak stejnou touhou zabíjet. Jelikož se experiment pochopitelně vymkne z rukou, dílem i díky vám, uniknou do volné přírody, toulají se vegetací, hnusně řvou a jdou po všem co se hýbe – po vás i po vašich nepřátelích. Za těchto nových okolností předpokládám, že by Lenka raději přece jen zůstala doma. Multiplayer je docela zábavný, zejména když se můžete prohánět na motorovém člunu anebo v džípu. Bohužel má jen tři mapy. Leč obsahuje editor map, který jsem zatím nevyzkoušel, čili kdo ví, třeba stojí za to vytvořit si mapu vlastní a možná výsledek předčí pracnost takového počínání. Nevím, zkusím.

Název další hry přesvědčivě vypovídá o jejím zaměření – Microsoft Flight Simulator. Osvědčený letecký simulátor vyšel už v několika verzích, z nichž každá je o krok blíže realistickému ztvárnění. Já mám FS 2004: A Century of Fligt. Jde o průřez stoletím letectví od počátků letů pomocí strojů těžších než vzduch, k vyzkoušení je třeba létající stroj bratří Wrightů, až po současnost zastoupenou dopravními Boeingy. Právě majestátní dopravní letadla mne přitahovala nejvíc a v podstatě létám pouze s Boeingem 737–400 a jeho větším bráškou pro dálkové lety, Boeingem 777–300. Airbus zde bohužel k vyzkoušení není, ale v nové verzi Microsoft Flight Simulator X už je možné zalítat si i s ním. Zatímco moje verze z roku 2004 při instalaci předpokládala 1,8 GB volného místa na disku, což není málo, FS X už si řekne rovnou o 15 GB a to je pochopitelně i na texturách, tedy grafice, znát. K zájmu o FS mne přivedl skutečný let, řekl jsem si, proč si to nevyzkoušet znovu alespoň virtuálně a jelikož jsem měl krátce na to narozeniny, pozorná manželka mi simulátor, nad nímž jsem na netu slintal, pořídila. A to i přes to, že se jedná o hru docela nákladnou, přičemž prý ani nevěřila v její schopnost zaujmout delší dobu. Skutečnost je jiná. Příznivci hardcorových simulátorů jsou jistě Microsoftu vděční, že se ve své edici snaží o co největší realismus. Simulátor je v angličtině, na internetu je k mání pouze dílčí překlad menu, což ovšem i tak hodně pomůže. Letoví dispečeři pak s vámi pochopitelně taktéž komunikují anglicky, ovšem jejich hlášení se vám zároveň znázorňují i v písemné formě, což je dobré. V rámci komunikace se vám nabízí odpovědi, jejichž volbou pomocí čísla probíhá interakce. Můžete tak zažádat o povolení k pojíždění, ke vzletu, můžete zažádat o změnu letové hladiny, změnu přistávací runwaye anebo si vyžádat přistání na jiném letišti. Nastavit lze kdeco, je jen na dotyčném, jak velkou míru realismu zvolí. Já jsem měl od počátku zájem o co největší příklon ke skutečnosti a tak jsem zpočátku pěknou řadu letadel rozmlátil a moji virtuální cestující, než při pádu na zem bídně zhynuli, jistě museli poblít celou kabinu. Chvíli trvalo, než jsem se naučil ovládat palubní přístroje, intercom, kterým se komunikuje s pozemní kontrolou, autopilota i navigaci. Nejtěžší a nejrizikovější je pochopitelně to, na co se téměř všichni paradoxně nejvíc těší – fáze přistání v cíli. Tady jsem byl chvíli dost zoufalý než jsem zvládl přiblížení na dráhu, nastudoval si z elektronické příručky správné nastavení klapek, vhodnou rychlost a než mne při kratších letech napadlo nepokoušet se dosedat na plochu s plnými nádržemi.. První můj virtuální let vedl ve stopách skutečného charterového letu na dovolenou, z Ruzyně na letiště Nikos Kazantzakis v Heraklionu na Krétě – pochopitelně odpovídajícím Boeingem 737–400, který nám tehdy ČSA ze své flotily poskytly. Ohromně mne nadchlo, že jsem poznával povrch pod sebou. Vídeň, Balaton v Maďarsku, lesy a hornatou krajinu Jugoslávie a konečně pobřeží Apeninského poloostrova a typické hojné ostrovy mezi Řeckem a Krétou. Pokud byste to vzali mírně nalevo od ideální letové trasy, krásně byste viděli Théru – neboli známý ostrov Santorini, se zatopeným kráterem po monstrózním výbuchu starověkého vulkánu, který stál za zánikem slavné minojské civilizace. Nakonec jsem dokázal opravdu ocenit, že náš skutečný let pilotoval profesionál, protože já jsem tehdy své virtuální letadlo po dvou a třičtvrtě hodinovém vysedávání za joystickem při přistání beznadějně roztřískal. Od té doby jsem se však vycvičil a havaruji jen zřídka, nejčastěji to pak odnáší podvozek při tvrdším dosednutí. Dokonce už mi vystačí i runway, zezačátku, zvládnul-li jsem vůbec přiměřeně jemné dosednutí na plochu (realismus naplno), jsem v tom lepším případě dobrzdil až kdesi v poli za letištní plochou. Terén v simulátoru je vytvořen za pomoci skutečných snímků povrchu, takže hra dobře poslouží ke zlepšení povědomí o topografii Země i samotných zeměpisných znalostí. Kupříkladu jsem netušil, že Himáláj je tak monumentálně strmá jen ze strany Nepálu, tedy od jihu, ze směru od Číny se pozvolna táhne mnoho set kilometrů rozsáhlá vysoko položená planina, takže samotná Himáláj není ze všech stran náhle se k nebi strmě tyčící masív, ale spíš připomíná polozanesenou hráz. Také jsem si přes veškeré teoretické povědomí neuvědomoval, jak plochá je Afrika, jak nesmírně rozlehlá je oceánská plocha Atlantiku, tím spíše Pacifiku a v jaké výšce se nachází převážná část států jihoamerického západu, tedy Peru, Chille, Ekvádor. Překvalilo mne, že letiště v hlavním městě Brazílie spočívá na mohutné vyvýšenině připomínající ohromnou mastabu. Až později jsem se dozvěděl, že vzniklo na „seříznutém“ znivelizovaném pahorku. A Čukotka je opravdu samá sopka.. V simulátoru lze krom cíle, data a hodiny letu (také v noci), varianty IFR anebo VOR to VOR letu, typu letadla a výběru některé společnosti, navolit množství veličin. Lze nastavit počasí, při připojení k internetu dokonce stáhnout údaje o počasí ze statistiky dle zadaného data, anebo rovnou aktuální počasí podle meteorologických dat. Můžete navolit obsazení letadla i množství paliva. Můžete si zadat výskyt poruch. Zvolit trasu podle skutečných letových plánů, anebo přímý let pomocí GPS navigace. Určit si plánovanou letovou výšku… Díky tomu všemu se FS jen tak neokouká a já u něho s joystickem v ruce sedím poměrně často. Ten joystick je ovšem problém. Bez něj ani ránu, pomocí šipek lze doletět nanejvýš tak na konec vzletové dráhy. A když joystick pro letecký simulátor, pak určitě kvalitní, nejlépe takový, kde se směrovka (tzv. „ruddle“) vrací sama do střední polohy a plyn (tzv. „throttle“) lze ovládat pohodlně, nejlépe pákou. Ti největší hardcoristé budou potřebovat i nožní pedály pro ovládání křidélek… Žádný strach, pilotování lze zjednodušit a zalítat si lze i s pákou za tři stovky, nicméně simulátor počítá i s tou opravdu košér variantou. Příjemný let! Tip: Zkuste si přistání v Innsbrucku.

Dost netradiční akční hrou je záležitost s taktéž netradičním názvem tvořeným římskou číslovkou XIII. To zvláštní na hře je, že je kreslená. Jakobyste vstoupili do říše comiks. Přitom nejde o žádnou srabárnu. Hra dokáže hodně zaujmout a její pojetí je příjemným zpestřením jinak už vcelku monotónní produkce akčních titulů. Probouzíte se s pořádnou amnézií na pláži, kde se vám snaží pomoci sestsakra dobře rostlá záchranářka. Inu pobřežní hlídka… Symbol dekadence. Že něco není v pořádku se naplno dozvídáte ve chvíli, kdy na ošetřovně padá k zemi jako řešeto. Škoda jí.. Teď jde ale o vás. Chce to najít nějakou tu zbraň a nedat svou kůži lacino. Postupně se dovídáte o své identitě tajného agenta s krycím jménem, hádejte… – XIII, avšak odhalit všechny souvislosti je záležitostí vpravdě kriminální. Jedno je jisté – FBI a další mizerové vám jdou po krku a v tajných službách aby se prase vyznalo… Hra má překvapivě zábavný multiplayer. Jeden z nejhratelnějších vůbec a možná se při něm jako my i zasmějete. Vřele doporučuji. Další z možností je utkat se s „boty“, tedy v jakémsi multiplayerovém boji s protivníky řízenými umělou inteligencí.

Simulátor života, The Sims 2. Už první díl byl legendou. Vytvořte si vlastní lidičky, dejte jim jméno, podobu, určete jejich věk, charakter, příbuzenské vztahy, oblečte je, postavte jim dům a pusťte je do života. Tedy do virtuálního života, který je však velmi komplexní a s dalšími datadisky, které bohužel cenově vychází každý jako jiná úplně nová velmi slušná hra, jejich komplexnost roste. Osobní tip – vytvoře dvojníka svého skutečného šéfa a učiňte mu ze života peklo. Jde o velice chytlavou a zábavnou záležitost, lze do ní importovat i další prvky – vytvořené oděvní součásti, povrchy zdí a podlah, doplňky vlastnoručně vytvořené nebo stažené z internetu. Mnohé mají zajímavé funkce, například zrcadlo, na které když klepnete, objeví se vám nabídka k ovládání NPC (hospodyně, zahradník, ale i návštěva), které jsou právě u vás doma. Postavy ve hře jsou po vytvoření do jisté míry autonomní, reagují na sebe, mohou se mít rádi a dále své vztahy zlepšovat, anebo se nenávidět, až dojde k docela slušné pranici. Simíci musí vydělávat „simoleony“, musí tedy chodit do zaměstnání, které si najdou (jim najdete) v novinách, anebo třeba pomocí virtulního počítače. Mohou hrou na klavír, malováním, studiem, cvičením a dalšími aktivitami rozvíjet své dovednosti, dokonce je to podle druhu zaměstnání nezbytné pro jejich kariérní růst. Mohou onemocnět, mohou také ztloustnout, můžou si jít zaplavat a můžou si taky třeba uprdnout – a taky ohrnout nos nad někým, kdo tak nebo onak učiní. Lze si najmout hospodyni, zahradníka a také opraváře. Mohou se navštěvovat a mají milostný život. Umí dokonce pěkně žárlit a když sima načapá parter/ka při flirtování s jiným simíkem, dokáže mu rovnou nafackovat. Pak mezi nimi poněkud ochladnou vztahy a pokud dojde k něčemu ještě horšímu, je to pořádná práce dát je zase dohromady. Simíci se mohou zasnoubit, vzít a nastěhovat se jeden k druhému. Mohou si spolu také užívat, ačkoliv se tak děje pod přikrývkou a proto toho mimo hemžení a vystrkování rukou a nohou nejde mnoho vidět. Také mohou mít děti – pokud už spolu byli pod tou přikrývkou. Zkoušel jsem dát dohromady dvě holky – a jde to. Jen potomstvo z toho nevzešlo. Ovšem, když nevíte co dělat roupama, můžete je nechat otěhotnět s ufonem, dokonce i chlapa. Stačí, když ho pošlete k hvězdářskému dalekohledu a poté zvolíte možnost „unést ufem“. Vždy z toho ufonek není, ale nemalá šance existuje. Samotný únos každopádně vypadá legračně. Zato těhotný chlap divně, bacha na to. Když simíkům shůry nestíháte pomáhat v určování důležitých činností, nepečujete o děti dobře a neposíláte je třeba do školy, může vám je odebrat sociálka. Do domu se mohou vloupat zloději a simíkovi se pak o nich dlouho zdá a je z toho celý špatný. Když nepečujete o hygienu, táhne se za vámi zelený odér a když neuklízíte – nedojedené jídlo se časem kazí a špinavé nádobí je třeba uklidit a umýt, objeví se v domě brouci a těch se simíci velice štítí. Simíci mohou jezdit nakupovat, pokud jim ve městě, takzvaném „sousedství“, postavíte nějaký obchod. Nakoupené věci si přivezou domů, kde jim opravdu slouží. Simíci se vyvíjejí a stárnou. Spolu s věkem se trošku mění a z původně milého zajíčka se může za čas vyklubat docela vrtošivá babča. A nakonec taky umřou. Prostě život jak má být. Až se člověk diví, že se nervuje ještě s životem virtuálních postaviček, když má sám kolikrát dost svých skutečných problémů.

To nejlepší na konec. Mafie. Legendární hra brněnských Ullusion Softworks. Mafie má neuvěřitelně silný příběh. To je první její ohromné plus. Jste Tom Angelo. Taxikář za hospodářské krize Ameriky třicátých let minulého století. Město, ve kterém žijete, a které žije s vámi, se jmenuje Lost Heaven. Příznačné. Jednoho dne se střetnete s mafiány dona Sallieriho a z přinucení je při automobilové honičce dokážete zachránit před hrdlořezy konkurenčního cápa Morella. Don Sallieri je vám zavázán, uhradí vám zničený taxík a navrhne spolupráci. Vy však poděšeně odmítnete a nějakou dobu se pak ještě snažíte drožkařit. Jakmile jste se však jednou s mafií zapletli, není už cesty zpátky, leda nohama napřed. A tak brzy přijde doba, kdy budete pomoc dona Sallieriho opravdu potřebovat. A pak se stanete jeho člověkem. Stanete se svědkem své vlastní proměny a překvapivého vývoje. Mafie není žádná prostoduchá hra založená na bezhlavém střílení. Naopak, ačkoliv je zbraň nezbytným prostředkem ke splnění mnoha úkolů a leckdy k vašemu prostému přežití, často budete jako hráč v situaci, kdy budete jasně cítit, že zabíjení je zlá věc a dojde i k situaci, kdy spoušť zmáčknete s jistým sebezapřením. Druhou tvrdou devizou vedle propracovaného příběhu je samotné Lost Heaven. To město opravdu žije. Po chodnících chodí lidé, ulice jsou plné jezdících automobilů, na křižovatkách vám naskakuje zelená, zvedací most vám umožní, abyste během čekání na volnou cestu vystoupili z auta a šli se podívat na proplouvající loď, kvůli které šel most nahoru. Jen pozor, aby vás zezadu nesrazilo jiné dojíždějící auto. Neopatrným se tak stává. Nic není prostým předdefinovaným cyklickým jevem. Byl jsem svědkem toho, jak za mnou po chvíli čekání zakvílely gumy a z fronty zpoza mého vozu stojícího na červenou na křižovatce se vynořilo zdivočelé auto, zběsile mne objelo, vjelo na chodník, aby se vyhnulo stojící frontě, srazilo při tom chodce, nabouralo jiné auto a šílenou jízdou zmizelo v dálce.. To vše zničeho nic. Při jízdě ulicemi musíte být ve střehu. A nesmíte příliš porušovat dopravní předpisy. Městem totiž projíždějí policejní vozy a při překročení povolené rychlosti, jízdě na červenou, dopravní nehodě a podobně, se vás pokusí zastavit. Když zastavíte, zaplatíte pokutu. Pozor, abyste v ruce neměli zbraň. Musíte ji schovat, Když ji policista uvidí, zatkne vás a je po všem. Leda byste utíkali nebo ujížděli. Pak vás však policisté budou pronásledovat a v případě potřeby vyhlásí poplach, kdy jiné hlídky udělají policejní zátarasy a v případě nejhorším vás s klidem odprásknou. Policejní vůz se pustí do pronásledování i tehdy, když po přestupku nezastavíte a pokusíte se zmizet. Mnohdy se zmizet podaří. Po nějaké době se pak ztratí indikace pátrání a jste opět v pohodě – do dalšího přestupku. Nepříjemně často se však stane, že vás policajti dostanou. Mafie není snadná hra, nic vám neodpustí. Dokonce ani nenabízí jinak obvyklý výběr obtížnosti. Chceš-li, hrej, nechceš-li, nech být. Nechat být nelze. Lost Heaven je živé město, vy jako bývalý taxikář a nyní mafián, žijete v něm a váš osud, to je poutavý román plný zvratů a nečekaných rozuzlení. Avšak není zde nic, čemu by se nedalo uvěřit. Dohrajete-li pěknou řádku levelů až k fascinujícímu konci, zcela jistě si hru zanedlouho dáte znovu. A pak ještě.. A potom si dáte „Jízdu“, tedy putování Lost Heavenskými ulicemi a jeho okolím, sbíráním peněz za rychlou jízdu a střílením znepřátelených mafiánů. Za utržené peníze můžete platit pokuty, nakoupit u Žlutého Peta zbraně, nechat si u Lucase spravit rozmlácený vůz a taky nechat sebe sama vyléčit v nemocnici. Mafie toho za necelou tisícovku nabízela zatraceně hodně. Byla vydána v roce 2002 a teprve roku 2006 zlevnila na pětistovku. I to o ní lecos vypovídá.

Spoustu kvalitních her jsem minul beze zmínky. Až mi to hardware dovolí, rád bych si zusil něco novějšího, například takový Oblibvion s naprostou svobodou jednání, ačkoliv kdo ví, co se tou dobou zase objeví.



Komentáře:

Jméno:*
E-mail:
WWW:
Text:*