Blog

výběr kategorie
O životě
Radim, 12. květen 2009, 19:12
Kategorie: Úvahy

Řekl bych, že o tomto tématu člověk začal uvažovat téměř hned potom, co si překvapeně řekl: „Cogito ergo sum!“. Nutná podmínka. Další nutnou podmínkou je, aby se mu vzápětí přihodilo něco hnusného, protože jen tak je splněna zásada melancholického filozofování. Ono totiž takové bytí je pořádným malérem. Kdybyste nebyli, nic moc by se nikomu nestalo. Jakmile už jednou jste, pěkně to komplikuje situaci. Někomu jste vítáni a to tím více, čím lépe můžete být užiteční, jiní vám nemohou přijít na jméno, protože jim svou existencí vytrvale šlapete na jejich kuří oko, dalším jste sice šumafuk, ale to víceméně jen do doby, než vyvstane potřeba interakce.

A teď co s tím? Snažit se, abyste byli všem užiteční? Nesmysl, naprosto existenčně vyčerpávající, patrně byste nepřežili dětství, přičemž zdravé dítě má přirozenou niternou potřebu už svého rodiče, jako prvního v řadě, zdravě naštvat. Tedy nasimulovat si přiměřený vztah k životu, kam metoda zavděčení se všem rozhodně nepatří. Nesnažte se o zavděčení všem, budete za debily. Anebo všem šlapat na kuří oko? To už zní rozumněji, protože oproti snaze zavděčit se všem má úmysl lézt všem na nervy realistickou naději na úspěch. Leckdo to tak praktikuje, ale většina takových si navíc přístup ke světu bůhvíproč dále komplikuje přesvědčením, že jsou špatně chápáni, že oni chtějí pro ty okolo to nejlepší. Také ze svého okolí znáte někoho, kdo je schopen ve svém zájmu zničit zájmy ostatních? Nepochybuji. Tragický blbec se najde vždycky.

Nad životem jásáme. Většinou jásáme nad životem nepoznamenaným. Nad takovým, který jsme sobě vlastním způsobem ještě poznamenat nestačili. Narodí-li se miminko, jsou všichni naměkko. Dobráci i šmejdi, všichni jásají nad tím, že je zde nový, nepozanamenaný život, který se jistojistě vyvine k nějakému obrazu, nejlépe k jejich obrazu. Šmejdi jsou ovšem v „obrazotvornosti“ ve výhodě. Jsou aktivnější. Neváhají vnést do situace pořádný kus iniciativy, aby dosáhli svého. Jsa neschopni vydržet sami se sebou, potřebují ve světě spojence. A proto je narozdíl o d nich nejlepším společníkem ten člověk, kterému nečiní potíží mávnout rukou a říct, nu což, nechť se stane. Protože šmejd něco takového říct nedokáže a nepřestane, dokud nedosáhne svého, i kdyby měl zhola destruktivně najust zbořit na co dosáhne (šmejd tímto způsobem většinou u jednodušších jedinců nahrabe kredit, protože prohlásí: „Vidíš, říkal jsem, že když pořádně zadupu, může to spadnout – a taky že to spadlo!“, pročež jednodušší jedinci budou kývat, jako že měl pravdu.. Jenže o pravdu zde nejde, jde o přístup.).

Nad životem si také rveme vlasy. Daleko častěji, než nad ním jásáme. Rveme si vlasy nad takovým životem, který se nevyvíjí podle našich představ. Zajímavý fenomén. Představa je jenom představa. Nic víc. Zato život, to je kláda! Nejevětší štěstí mají ti, kteří se narodí jako sangvinici bez potřeby nacházet v úskalích něčí selhání. Cizí, anebo vlastní. Jeden psychologický projektivní test spočívá v bílém obrázku s černými siluetami dvou lidí a jedné nešťastné vázy. Ona váza patřila jedné ze siluet, jenže druhá silueta ji srazila a váza se změnila ve střepy. Test spočívá v otázce, co asi řekne silueta provinivší se shozením vázy siluetě, které váza náležela. Může zareagovat sebeobviněním: „Já nešika, já mameluk, já nemehlo a tuplovaný dřevák, co jsem to učinil…“ Nikomu to nepomůže. Také může zareagovat obviněním okolí: „Ta blbá váza tady překážela (když jsem jí mohl srazit, že jo), neměla tu co dělat, můžeš si za to sám, já nic, já muzikant…“. Zachová si nedomrlé sebevědomí a vypadne ze scény. A taky může říct: „Pořídím ti novou… Zkusím ji spravit… Je mi to líto, pokusím se ti to vynahradit jinak…“ Prostě se situace namísto planého plkání a pózování nějak začne ŘEŠIT. To je náramně zdravý vztah k padající siluetě vázy.

Nad životem si také rveme vlasy, když nějak skončí. To je problém. Protože jen lidé výrazných kvalit mohou takovou událost brát s poklidem. Udělali předtím přece všechno v souladu s přesvědčením, které vyplývá z toho nejlepšího. Vědí, že nebylo potřeba křečovité snahy zavděčit se, ani trucovitého vzdoru, který dupe po kuřích očích, prostě s nadhledem sobě vlastním vždy řešili situaci a to ne nutně ku svému prospěchu. Nic víc s tím dělat nemohli. Pokud si říkáte, že zrovna vy jste jedněmi z nich, s velkou pravděpodobností jste šmejdi. Protože těch morálně a skutkově na výši, kteří si to o sobě s největší pravděpodobností nepomyslí právě proto, že je naprosto irelevantní si něco takového myslet, těch je málo. Já jsem šmejd. Příliš mnoho jsem toho neřešil.

Nad životem si asi rveme vlasy, když rekapitulujeme. Anebo možná ne. Nemáme k tomu vlastně síly. Ale asi bychom si v tu chvíli vlasy rvali, kdybychom na to sílu měli. Alespoň já si to tak představuju. Že ve chvíli, kdy se mi před očima promítne celý život, pocítím nezměrnou pýchu na sebe sama v okamžicích, kdy se uzřím coby ctnostný jedinec. Předpokládám totiž, že vím, co znamená být ctnostný. Lidé, kteří to nevědí, nejspíš skončí v recyklaci, něco jako materiál na toaletní papír. Takový ten nebělený, protože recyklovat toaletní papír chlórem asi nemá smysl a nic lepšího z toho tak jako tak nekouká. A předpokládám dále, že tehdy, když jsem se zachoval jako šmejd – a že takových okamžiků bylo – se budu stydět. Tak hodně stydět, že to bude strašlivé. Něco jako noční můra, kterou jsem díkybohu (pouhá ateistova hyperbola) nikdy nezažil. Jsem na to zvědavý. Jak to nakonec bude. Jestli budu víc hrdý, anebo už raději nepřijdu mezi lidi.

Když si tedy říkám, co je vlastně na světě nejdůležitější – pochopitelně pro mne nejdůležitější, říkám si, že je to síla podívat se stranou všech lidí sám sobě do očí a neucuknout pohledem. Není ostatně proč ucukávat. Budu na sebe nezměrně hrdý a taky se budu stydět. Vím to. A protože to vím, dává to životu jistý smysl.



Komentáře:

Jméno:*
E-mail:
WWW:
Text:*